Aacute;ST I. 2 страница

Přesto by ho však mrzelo, kdyby teď měl odejít. Konečně uvidí přeci alespoň vnitřek toho nového obchodu. Až se to dozví jeho matka, bude z něj celé odpoledne páčit rozumy. Jenomže jedna věc je tu taková trochu zmatečná: nebylo mu úplně jasné, co vlastně vidí. Je tu několik (exponátů) věcí v těch vitrínách, a ty reflektory jsou na ně nasměrované – asi to bude jen na zkoušku – ale nebyl vůbec schopen říci, o jaké předměty vlastn Aacute;ST I. 2 страницаě jde. Nicméně byl schopen jasně říci, o jaké věci nejde: nejsou to žádné staré pérové postele, ani žádné plesnivé staré telefony s kličkou.

„Haló?“ zvolal nejistě. Pořád ještě stál ve dveřích. „Je tady někdo?“

Už se chystal opět uchopit kouli na dveřích a zabouchnout, když vtom se ozval nějaký hlas: „Já jsem tady.“

Nějaká vysoká postava – neskutečně vysoká postava, jak se mu zdálo – vyšla ze dveří za jednou z vitrín. Ty dveře byly zakryté tmavorudým závěsem. Brianem na okam Aacute;ST I. 2 страницаžik proběhla obludná křeč strachu. Pak na tvář té přicházející postavy dopadlo světlo jednoho z oněch bodových světel a Brianův strach se zmírnil. Spatřil obličej staršího muže poměrně příjemné tváře. Hleděl na Briana se zájmem a potěšením.

„Bylo odemčeno,“ začal Brian, „a tak jsem si myslel –“

„Ale pochopitelně, že bylo odemčeno,“ řekl ten vysoký muž. „Rozhodl jsem se, že dnes odpoledne na chvíli otevřu, jen tak… předpremiérově. A ty jsi můj Aacute;ST I. 2 страница první zákazník. Jen pojď klidně dál, můj malý příteli. Pojď klidně dál a ponech zde trochu z onoho štěstí, jež sem přinášíš!“

Usmál se a pokynul mu rukou. Jeho úsměv byl nakažlivý. Brian pocítil k majiteli obchodu Nezbytné věci okamžitou náklonnost. Stačilo překročit práh obchodu a přijmout napřáhnutou ruku toho vysokého muže, což Brian bez váhání provedl. Dveře se za ním zabouchly a jejich západka cvakla. Brian to nezaznamenal. M Aacute;ST I. 2 страницаěl právě plnou hlavu poznatku, že oči toho vysokého muže jsou tmavě modré – že mají přesně stejný odstín jako oči slečny Sally Ratcliffové. Jako kdyby byli otec a dcera.

Stisk ruky toho vysokého muže byl pevný a jistý, ne však bolestný. Ale zároveň v něm bylo něco nepříjemného. Něco… úlisného. Byl nějak příliš tvrdý.

„Těší mne, že vás poznávám,“ řekl Brian.

Tmavomodré oči fixovaly svůj pohled na jeho tvář.

„Jsem podobně potěšen Aacute;ST I. 2 страница, že mám možnost se s tebou seznámit,“ řekl ten vysoký muž, a tak se Brian Rusk seznámil s majitelem obchodu Nezbytné věci dřív, než kdokoliv jiný v městečku Castle Rock.

„Jmenuji se Leland Gaunt,“ řekl ten vysoký muž, „a ty jsi –“

„Brian. Brian Rusk.“

„Výborně, pan Rusk. A protože jste můj první zákazník, mám ten dojem, že si mohu dovolit nabídnout vám velmi speciální cenu pro jakýkoliv předmět, který by snad upoutal vaši pozornost.“

„To tedy děkuji,“ řekl Aacute;ST I. 2 страница Brian, „ale já si opravdu myslím, že tady bych asi nemohl nic koupit. Já dostanu kapesné zase až v pátek a –“ Opět se pochybovačně podíval na skleněné vitríny. „A taky si myslím, že tu asi ještě nemáte všechno zboží.“

Pan Gaunt se usmál. Zuby měl křivé a v tom přítmí vypadaly trochu zažloutle, ale Brianovi se zároveň zdálo, že jeho úsměv je celkem milý. Znovu zjistil, že mu ten úsměv musí oplatit. „Ne,“ řekl pan Gaunt, „nemám. Vět Aacute;ST I. 2 страницаší část mého – zboží, jak říkáš – přivezou až dnes k večeru. Ale přesto tu mám pár zajímavých kousků. Jen se rozhlédněte, mladý pane Rusku. I když si nic nekoupíte, rád vyslechnu váš názor… a jistě máte také matku, že? Jistě, že ano. Takový milý mladý muž jako vy jistě nebude žádný sirotek. Nemám pravdu?“



Brian s úsměvem přikývl. „No jistě. Maminka je právě teď doma.“ Najednou ho něco napadlo. „Chcete, abych ji přivedl?“ Ale už ve chv Aacute;ST I. 2 страницаíli, kdy tu větu vyřkl, toho litoval. On sem přeci nechce svoji matku přivést. Zítra bude pan Leland Gaunt patřit celému městečku. Zítra se na něj bude sápat jeho matka a Myra Evansová, jakož i další dámy z Castle Rocku. Brianovi bylo jasné, že koncem měsíce – možná už koncem týdne – nebude pan Gaunt takovou kuriozitou a zvláštností, ale právě teď jí je, právě teď patří Brianu Ruskovi a jen jemu – a Brian chce, aby to tak zůstalo.A tak Aacute;ST I. 2 страница byl navýsost potěšen, když pan Gaunt zvedl jednu ruku (prsty na ní měl neobvykle úzké a dlouhé a Brian si všiml, že ukazovák a prostředník jsou přesně stejně dlouhé) a zavrtěl hlavou. „Vůbec ne,“ řekl. „To je přesně to, co nechci. Nepochybně by chtěla přivést nějakou svoji přítelkyni, že?“

„To jo,“ řekl Brian a pomyslel na Myru.

„Možná i dvě nebo tři přítelkyně. Ne, takhle to je lepší, Briane – mohu ti říkat Briane?“

„Jasně,“ řekl pobaveně Brian.

„Děkuji Aacute;ST I. 2 страница ti. A ty mi říkej pane Gaunte, protože jsem dospělejší, když už třeba ne lepší – souhlasíš?“

„Jasně.“ Brian si nebyl jistý, co pan Gaunt myslí tím dospělejší nebo lepší, ale moc se mu líbilo, jak ten člověk mluví. A ty jeho oči, to bylo opravdu něco – Brian z nich téměř nemohl odtrhnout zrak.

„Ano, takhle to je mnohem lepší.“ Ozval se chrastivý zvuk, jak si pan Gaunt promnul ruce s dlouhými prsty. To už Brian nepovažoval za tak úžasnou věc. Když si pan Gaunt Aacute;ST I. 2 страница mnul ruce, znělo to jako šustění nějakého hada, který je podrážděný a chystá se uštknout. „Matce všechno povíš, možná jí i ukážeš, co sis koupil, pokud si něco koupíš –“

Brian zvažoval, zda má panu Gauntovi říci, že celá jeho ohromující hotovost, kterou má v kapse, činí jednadevadesát centů, ale rozhodl se být zticha.

„– a ona to pak může vyprávět svým přítelkyním, a ty to mohou vyprávět zase svým dalším přítelkyním… chápeš to Aacute;ST I. 2 страница, Briane? Budeš dělat lepší reklamu, než by dokázaly tady ty místní noviny! Bude to ještě lepší, než kdybych si tě najmul, abys chodil po ulicích městečka se sendvičovými reklamními cedulemi!“

„No, když myslíte,“ souhlasil Brian. Neměl sice ani potuchy o tom, jak asi mohou vypadat sendvičové reklamní cedule, ale zato si byl naprosto jistý, že by je nenosil ani za nic. „Mohla by to být legrace, prohlédnout si to tady.“ To málo, co tu je k prohlížení, už ze zdvořilosti nedodal Aacute;ST I. 2 страница.

„Tak už si začni prohlížet!“ řekl pan Gaunt a ukázal rukou směrem k vitrínám. Brian si všiml, že má na sobě takový zvláštní dlouhý červenofialový kabátec. Pomyslel si, že by to vlastně mohl být kabát od toho smokingu, co má Sherlock Holmes v povídkách, jež právě nedávno četl. Byl pěkný. „Jsi mým hostem, Briane!“

Brian se pomalu vydal k vitríně nejblíže dveří. Ohlédl se přes rameno; byl přesvědčen, že pan Gaunt se bude sunout těsně za Aacute;ST I. 2 страница ním – ale pan Gaunt zůstal stát u dveří a hleděl na něj s jakýmsi suchým pobavením. Jako kdyby uměl číst Brianovy myšlenky a věděl, jak strašně by se Brianovi nelíbilo, kdyby se majitel nějakého obchodu na něj nalepil, když on si prohlíží zboží. Většina majitelů obchodů má asi strach, že člověk něco rozbije nebo štípne, případně oboje.

„Máš dost času,“ řekl pan Gaunt. „Nakupování je docela zábavné, když si jeden udělá čas Aacute;ST I. 2 страница, Briane, a dost otrava, když si ho jeden neudělá.“

„Heleďte, vy jste odněkud ze zámoří?“ zeptal se Brian. To, jak pan Gaunt používal slovo jeden“ místo „ty“ nebo „člověk“, ho zajímalo. Připomínalo mu to jednoho fešáka, uvádějícího v televizi pořad Světové divadlo, na který se někdy jeho matka dívala – pokud bylo v programu uvedeno, že půjde o zamilovaný příběh.

„Já jsem z Akronu.“ řekl pan Gaunt.

„To je v Anglii?“

„To je ve státě Ohio,“ řekl pan Aacute;ST I. 2 страница Gaunt vážně a vlídně se zašklebil, čímž se trochu odhalily jeho silné, nepravidelné zuby.

Brianovi to připadlo legrační, jako se mu často zdály být legrační ty hovory v televizních pořadech jako Ahoj. Vlastně měl celkově pocit, že zabloudil do nějakého televizního pořadu, do pořadu, který je tak trochu záhadný, ne však strašidelný. Vyprskl smíchy.

Na chvilku se bál, že si snad pan Gaunt bude myslet, že je drzý (protože matka ho stále obviňovala, že Aacute;ST I. 2 страница je drzý a Brian v důsledku toho došel k přesvědčení, že je zamotaný do nějaké obrovité a téměř neviditelné pavučiny společenské etikety), ale ten dlouhán se k jeho smíchu přidal. Oba se smáli a koneckonců, Brian si už ani nevzpomínal, kdy naposledy zažil tak příjemné odpoledne, jako je to dnešní. „Běž si prohlížet,“ mávl rukou pan Gaunt. „Historky si budeme vyprávět jindy, Briane.“

A tak se dal Brian do prohlídky. V největší skleněné vitr Aacute;ST I. 2 страницаíně, kam by se vešlo klidně o dvacet nebo třicet předmětů víc, jich leželo jen pět. Jedním byla dýmka. Druhým fotografie Elvise Presleyho v bílém, přiléhavém obleku s tygrem na zádech a s červeným šátkem kolem krku. Král (tak o něm vždy matka mluvila) si u svých tučných rtů přidržoval mikrofon. Třetím předmětem byl fotoaparát značky Polaroid. Čtvrtým kousek leštěného kamene s dutinou, plnou blyštiv Aacute;ST I. 2 страницаých krystalů. Úlomky krystalů odrážely dopadající světlo reflektorů a nádherně zářily na skle. Pátým předmětem byla nějaká dřevěná tříska o délce a tloušťce Brianova ukazováčku.

Ukázal na kámen. „To je geoda, že?“

„Přesně tak. Vidím, že jsi vzdělaný mladý muž, Briane. Pro většinu vystavovaných předmětů mám i štítky s jejich označením, ale ty nejsou ještě vybalené – konečně jako i většina dalších předm Aacute;ST I. 2 страницаětů. Budu se muset hodně ohánět, jestli to mám stihnout do zítřejšího slavnostního zahájení prodeje.“ Neznělo to ale ani trochu ustaraně, pan Gaunt se zdál být naprosto spokojený se stavem, v jakém jeho obchod je právě teď.

„A co je tohle?“ zeptal se Brian a ukázal na dřevěnou třísku. Pomyslel si, že to stejně jsou dost zvláštní předměty pro obchod na takovém malém městě. Pana Lelanda Gaunta si okamžitě a značně oblíbil, ale Aacute;ST I. 2 страница jestli i zbytek jeho zboží bude podobný jako ty věci tady, tak se Brianovi zdálo, že pan Gaunt v Castle Rocku asi dlouho obchodovat nebude. Jestli chce někdo prodávat věci jako dýmky, fotografie Elvise a dřevěné třísky, tak by si asi měl otevřít obchod spíš v New Yorku… alespoň takový pocit Brian získal z některých filmů, které viděl.

„Aha!“ řekl pan Gaunt. „Tak to je opravdu velmi zajímavý předmět! Počkej, ten ti ukáži!“

Přešel místnost, obe Aacute;ST I. 2 страницаšel vitrínu, vytáhl z kapsy tlustý svazek klíčů a jeden vybral, aniž ho nějak zvlášť hledal. Odemkl vitrínu a třísku opatrně vyndal. „Nastav ruku, Briane.“

„Jé, snad ani ne,“ řekl Brian. Jako obyvatel městečka, které žije hlavně z turistického průmyslu, už viděl hodně obchodů s upomínkovými předměty a v nich hodně cedulek s natištěným textem: „Hezké na pohled, příjemné na dotek, ale když se rozbije, jako kdyby se prodalo.“ Dovedl si představit poděšenou reakci jeho matky, kdyby Aacute;ST I. 2 страница náhodou s tou třískou – nebo co to je – něco provedl a pan Gaunt by mu řekl, už ne tak přátelsky, že její cena je třeba pět set dolarů.

„Proboha, a proč ne?“ zeptal se pan Gaunt a trochu zvedl obě obočí – vlastně spojené v jedno; bylo husté a černalo se mu nepřerušovaně i nad nosem.

„No, já jsem dost nešika.“

„Nesmysl,“ odvětil pan Gaunt. „Nešikovné kluky poznám na první pohled. Ty mezi ně nepatříš.“ Upustil třísku Brianovi do dlaně. Brian překvapeně hleděl, jak mu Aacute;ST I. 2 страница tam leží; uvědomil si, že nastavil otevřenou dlaň, až když už mu v ní ta tříska ležela.

To snad ani není dřevěná tříska; to asi bude… „To asi bude spíš kámen,“ řekl pochybovačně a zvedl tázavě oči k panu Gauntovi.

„Je to jak dřevo, tak i kámen,“ řekl pan Gaunt. „Je to zkamenělina.“

„Zkamenělina,“ podivoval se Brian. Pohlédl na třísku pozorněji, pak přejel prstem po její hraně. Byla hladká a zároveň hrbolatá. Něco v tom, jak na něj ten Aacute;ST I. 2 страница dotek působil, nebylo tak úplně příjemné. „To je určitě hodně staré.“

„Je to staré více než dva tisíce let,“ řekl pan Gaunt vážně.

„A kruci!“ řekl Brian. Trhl sebou a třísku téměř upustil. Sevřel kolem ní ruku, aby mu nevypadla… a okamžitě jím projel jakýsi zvláštní a zmatený pocit. Cítil náhle – co vlastně? Závrať? Ne; ne závrať, nýbrž dálku. Jako kdyby jednu jeho část něco vyzvedlo z těla a odneslo někam daleko.

Viděl, jak pan Gaunt Aacute;ST I. 2 страница na něj se zájmem a pobavením hledí, a oči pana Gaunta se náhle jakoby zvětšovaly až skoro do velikosti čajových podšálků. Přesto tento pocit dezorientace nebyl nijak děsivý, byl spíš vzrušující a jistě příjemnější než kluzkost dřeva, již cítil na prstu, kterým přejížděl po třísce.

„Zavři oči,“ vyzval ho pan Gaunt. „Zavři oči, Briane, a pověz mi, co se ti zdá!“

Brian zavřel oči a chvíli stál bez pohnut Aacute;ST I. 2 страницаí. Pravou ruku měl zvednutou před sebou, v sevřené pěsti držel zkamenělou třísku. Neviděl, jak se horní ret pana Gaunta zvedl, jako kdyby pes vycenil tesáky, a na chvíli se obnažily jeho zakřivené zuby v jakémsi úšklebku potěšení či očekávání. Měl neurčitý pocit pohybu – pohybu jakoby vytahované korkové zátky. Zaslechl nějaké zvuky, rychlé a tiché: šplouch… šplouch… šplouch. Poznal ty zvuky. Byla to – „Loďka!“ vykřikl potěšené, aniž otevřel oči. „Zdá se mi, že jsem Aacute;ST I. 2 страница na nějaké loďce!“

„Však také jsi,“ řekl pan Gaunt; Brian už ho slyšel jako z nějaké velké dálky.

Jeho pocity teď zesílily; zdálo se mu, že je houpán na nějakých dlouhých, pomalých vlnách. Z dálky slyšel křik ptáků a odněkud z bližší vzdálenosti pak bučení krav, kokrhání kohoutů, tiché vrčení nějaké velké kočky – ne zuřivé, spíš znuděné. Na chvíli téměř cítil pod svýma nohama nějak Aacute;ST I. 2 страницаé dřevo (dřevo, jehož součástí kdysi byla i tato tříska, pomyslel si s jistotou) a zdálo se mu, že na nohách nemá svoje kecky, nýbrž nějaké sandály, a – Pak ty pocity začaly mizet, ztrácely se do jednoho malého, jasného bodu jako světlo televizní obrazovky po vypnutí přístroje, až pak zmizely úplně. Otevřel oči, rozechvělý a rozveselený.

Pěst měl kolem třísky sevřenou tak pevně, že musel prsty uvolňovat vší silou, v kloubech mu vrzalo jako v rezav Aacute;ST I. 2 страницаých pantech dveří.

„Teda, páni,“ řekl tiše.

„Paráda, co?“ zeptal se pan Gaunt vesele a sebral Brianovi ten kousek dřeva z dlaně samozřejmým a zručným pohybem lékaře, vytahujícího třísku z kůže. Vrátil ho na své místo ve vitríně a vitrínu opět okázale uzamkl.

„Paráda,“ souhlasil Brian s dlouhým vydechnutím, které bylo téměř povzdechem. Sklonil se a prohlížel si třísku. Dlaň ho v místě, kde ji před chvíli držel, je Aacute;ST I. 2 страницаště trochu pálila. Doznívaly v něm všechny ty pocity: to kolébání na palubě loďky, šplouchání vln o její boky, cítil to dřevo pod svýma nohama… i když také cítil (s nekonečným smutkem), že tyto pocity brzy pominou, podobně jako pomíjejí pocity z právě zažitého snu.

„Znáš příběh o arše Noemově?“ zeptal se ho pan Gaunt.

Brian svraštil obočí. Byl to určitě nějaký příběh z bible, ale na nedělních mších a čtvrtečních Aacute;ST I. 2 страница hodinách náboženství nudou skoro až usínal. „To je o té lodi, jak obeplula zeměkouli za osmdesát dní?“

Pan Gaunt se opět zašklebil. „Tak nějak; Briane. Je to dost podobné. Nu, a tahle tříska je údajně z archy Noemovy. Já pochopitelně neříkám, že skutečně je z archy Noemovy, protože by si lidé také mohli myslet, že jsem podvodník nejhrubšího zrna. Na světě dnes existují nejméně čtyři tisíce lidí, kteří se snaží prodat kousky dřívek, o nichž tvrd Aacute;ST I. 2 страницаí, že pocházejí z archy Noemovy – a nejméně další čtyři tisíce lidí chodí od dveří ke dveřím a snaží se prodat kousky Jedině Pravého Kříže – já jen mohu říci, že to dřevo je staré přes dva tisíce let, protože to bylo zjištěno uhlíkovou zkouškou. A pak také mohu říci, že to dřevo pochází ze Svaté země, i když nebylo nalezené na hoře Ararat, nýbrž na hoře Bórám.“

Většina uváděných skutečností Brianovi nic ne Aacute;ST I. 2 страницаříkala, rozuměl jen tomu hlavnímu. „Dva tisíce let,“ tajil se v něm dech. „Jů! Víte to určitě?“

„To tedy vím,“ řekl pan Gaunt. „Mám totiž osvědčení od Technologického institutu v Massachusetts, kde prováděli zkoušku stáří, a to osvědčení pochopitelně dávám se zbožím. Ale abys věděl, já si skutečně myslím, že by to mohlo pocházet z archy Noemovy.“ Na chvíli se zadumaně zahleděl na třísku a pak opět pohlédl Aacute;ST I. 2 страница svýma zářivě modrýma očima do Brianových hnědých. Brian byl opět tím pohledem téměř hypnotizován. „Koneckonců, hora Bórám je vzdušnou čarou od Araratu necelých třicet kilometrů – a pokud jde o světovou historii, už se udělaly větší chyby, než je určení místa, kde skončila nějaká loď, i když třeba byla velká. Zvlášť když se historky předávají ústně po řadu generací, než se konečně svěří papíru. No nemám pravdu?“

„Jo,“ řekl Brian. „To zní logicky Aacute;ST I. 2 страница.“

„A mimoto – když jeden drží tu třísku v ruce, dostává takové zvláštní pocity. Nemyslíš?“

„To si tedy myslím!“

Pan Gaunt se usmál a pročísl chlapci vlasy. Zrušil kouzlo té chvíle. „Líbíš se mi, Briane. Přál bych si, aby všichni moji zákazníci byli tak plni fantazie jako ty. Život by byl pro skromného obchodníka, jako jsem já, mnohem snadnější, kdyby takový byl celý svět.“

„Za kolik… za kolik byste prodal něco takového?“ zeptal se Brian. Ukázal na třísku prstem Aacute;ST I. 2 страница, který se mu ještě trochu chvěl. Teprve teď si začal uvědomovat, jak hluboce ho ten prožitek zasáhl. Bylo to, jako kdyby člověk držel u ucha velkou mušli a slyšel zvuky moře… jenomže trojrozměrně a ze všech stran. Strašně si přál, aby ho pan Gaunt nechal ještě jednou podržet si tu třísku, možná i na trochu delší dobu, ale nevěděl, jak ho o to požádat – a pan Gaunt mu to sám nenabídl.

„To víš,“ řekl Aacute;ST I. 2 страница pan Gaunt, ťukaje si prsty do brady a pohlížeje šibalsky na Briana. „U takovéhle věci – a u většiny těch dobrých věcí, co mám na prodej, těch opravdu zajímavých věcí – to bude záviset na kupujícím. Na tom, co bude kupující ochoten zaplatit. Co bys ty byl ochoten zaplatit, Briane?“

„Já nevím,“ řekl Brian, pomyslel na svých jednadevadesát centů v kapse a pak vyhrkl: „Hodně!“

Pan Gaunt zaklonil hlavu a srdečně se rozesmál. Brian si přitom všiml, že Aacute;ST I. 2 страница se v něčem spletl. Když poprvé vstoupil do obchodu, tak se mu zdálo, že pan Gaunt má vlasy šedivé. Teď ale viděl, že je má šedivé jen na spáncích. Určitě musel stát pod jedním z těch bodových světel, pomyslel si Brian.

„No, je to všechno strašně zajímavé, Briane, ale já mám před sebou do zítřejší desáté hodiny ještě opravdu moc práce, a tak –“

„Jasně,“ řekl Brian, v němž se okamžitě probudilo dobré vychován Aacute;ST I. 2 страницаí. „Já už taky musím jít. Promiňte, že jsem vás tak dlouho zdržoval –“

„Ne, ne, ne! To sis to špatně vyložil!“ Pan Gaunt položil jednu svoji dlouhou ruku na Brianovu paži. Brian se trochu odtáhl. Doufal, že jeho gesto nevypadalo nezdvořile, ale nemohl by si pomoci, i kdyby opravdu nezdvořile vypadalo. Pan Gaunt měl ruku tvrdou, suchou a nějak nepříjemnou. Vlastně se ani nijak nelišila od onoho kousku zkamenělého dřeva, který měl údajně pocházet z archy Norovy, či jak se jmenovala. Ale Aacute;ST I. 2 страница pan Gaunt byl příliš zamyšlený, než aby zaznamenal Brianovo instinktivní ucuknutí. Choval se, jako kdyby pravidla etikety porušil on, ne Brian. „Jen mne napadlo, že bychom se měli dát do práce. Onoopravdu nemá cenu, aby sis prohlížel těch pár věcí, které se mi zatím podařilo vybalit; stejně jich není moc a mimoto ty nejzajímavější z vystavených jsi už stejně viděl. Já ale mám seznam svého zboží v hlavě, ani k tomu nemusím mít v ruce písemný soupis, a Aacute;ST I. 2 страница možná mám něco, nad čím bys jásal, Briane. Řekni, nad čím bys jásal?“


documentaqzwtcr.html
documentaqzxamz.html
documentaqzxhxh.html
documentaqzxphp.html
documentaqzxwrx.html
Документ Aacute;ST I. 2 страница